Socha Dia v chrámu v Olympii je považována za naprostý vrchol lidské schopnosti tvarovat kámen a kov. Socha Dia stála v Diově chrámu zhruba uprostřed posvátného okrsku Olympie. Stal se tak vlastně náboženským centrem celých olympijských her, které se konaly k poctě nejvyššího z bohů. Chrám sám o sobě byl velkolepý, ale skrýval v sobě mnohem větší poklad - div světa. Není divu, že jistý antický autor zanechal tuto větu: "Bylo by neštěstím zemřít a nevědět, jak vypadá Feidiův Zeus."

Diův chrám dodnes stojí, byť jeho více než dva metry široké sloupy už neunesou vlastní váhu. Zbytky chrámu jsou největším rumištěm na olympijské půdě. Proto musíme při popisu vycházet spíše z antických zpráv, byť třeba fragmentů výzdoby se zachovalo relativně mnoho. Chrám vznikl v letech 468 - 456 před n.l. Architekt Libón z Élidy jej umístil na vyvýšeninu v posvátném okrsku, takže se zdál poněkud vyšší než ve skutečnosti. Jeho dórské sloupy - šest na průčelích a deset na stranách - sahaly do výšky 10,5 metru, tedy stejně vysoko jako u Parthénonu. Ten vypadá mnohem lehčeji, neboť sloupy u Diova chrámu byly téměř dvakrát širší.

Přejděme k výzdobě štítů chrámu. Na západní straně zobrazili tvůrci boj Kentaurů s Lapithy. S tímto výjevem plným vzruchu, pohybu a dramatičnosti kontrastuje nehybné napětí sálající z východního štítu, kde je vyobrazena příprava souboje mezi Oinomaem a Pelopem. Na každém štítu se objevovalo po 21 postavách. Nad východním štítem, který stál nad vchodem se vznášela pozlacená socha Niké. Dvanáct metop pak zobrazovalo dvanáct hrdinských prací Hérakla. Je poněkud paradoxní, že mistry, kteří toto dílo vytvořili, neznáme. Pausaniás sice jména zaznamenal, ale nemáme kontrolu. Podle něj byl západní štít dílem Alkamenovým, východní Paióniovým.

Vnitřek chrámu byl rozdělen na tři oddíly stejně jako u naprosté většiny všech řeckých chrámů. Ve střední celle stál na dlažbě z červeného vápence obložené bílým mramorem černý vápencový kvádr - podstavec pro sochu Dia Olympského.

K tvorbě sochy si Éliďané pozvali Feidia. O něm si budete moci přečíst v sekci osobnosti. Jeho sochy se bez vyjímky ztratily a známe je jen z popisů a kopií, ale patřil k nejlepším umělcům, kteří kdy žili. O Zeus se pak stal jeho největším dílem. Feidiás dokončil toto dílo asi v roce 433 před n.l. a brzy ji přicházely shlédnout tisíce poutníků.

První věcí, která bezpochyby upoutala návštěvníka, byla kolosálnost sochy. Kallimachos uvádí, že socha měřila 37,5 stopy, trůn samotný pak 30 stop a podstavec 3 stopy - byla tedy vysoká asi 12,5 metru. Jiní autoři tyto rozměry potvrzují, další o něco málo snižují, ale i tak je nejmenší odhad výšky 9 metrů. Na tak kolosální sochu byl samotný chrám moc malý, o čemž referuje pro změnu Strabón.

Materiály použité pro tvorbu sochy byly těmi nejdražšími. Diovo roucho a vlasy byly ze zlata, nepokryté části těla vládce bohů ze slonoviny, trůn z cedrového dřeva vykládaného ebenem a znovu slonovinou. Jádro sochy bylo pochopitelně dřevěné, ale to zůstalo návštěvníkům utajeno v lesku krásy sochy.

Samotnou sochu považovali Řekové za dokonalý obraz Dia, ale také za pomník velikosti Hellady. Zeus seděl na trůně s vysokým opěradlem, z jeho tváře vyzařoval důstojný klid a vznešenost svrchovaného vládce nad bohy i lidmi, ve vlasech měl umístěn věnec olympijského vítěze. Přes levé rameno měl přehozen zlatý plášť posázený palmovými a liliovými lístečky, v pravé ruce držel sochu bohyně vítězství Niké, levou se opíral o vysokou berlu hellanodiků vykládanou drahokamy, na jejímž konci seděl posvátný orel. Výzdoba trůnu oslavovala především samotného Dia - postranní opěradla zdobily dvě sfingy, tři Charitky (bohyně půvabu a krásy) a tři Hóry - bohyně ročních období. Nohy trůnu nesly na ramenou čtyři další sochy Niké. Kromě těchto výjevů bychom našli i témata velebící Řecko - scény boje mezi Kentaury a Lapithy a hrdinské činy Hérakla a Thésea. Podnožka trůnu pak byla zdobena výjevy z bojů s Amazonkami. A konečně oslavovala výzdoba olympijské hry - osm závodníků symbolizovalo osm tehdejších disciplín her.

Feidiás na soše nepracoval sám, měl prý množství vysoce kvalifikovaných pomocníků, z nichž známe třeba Kolótea - sochaře a cizeléra a Panaina - autora malířské výzdoby chrámu, ale jejich jména vybledla v záři Feidiova jména a pro budoucí generace zůstal Zeus v Olympii dílem jediného člověka.

Osud sochy byl podobný jako u jiným divů světa, byť stála dlouho. Náboženské edikty Theodosiů znamenaly konec Olympie jako svatyně. Drahocenná socha pak byla převezena asi roku 394 do Konstantinopole, kde ji zničil oheň, snad roku 475. Socha zmizela. Navždy a beze stopy.