Boží soudy - kruté a neúprosné
Boží soudy se šířily ve středověku mezi obyvatelstvem strach a hrůzu. Není divu, vždyť dovolávání se nadpřirozené instance jako důkazního prostředku v soudních případech se většinou pojilo s nesnesitelnými ukrutnostmi. Co přesně si máme pod tímto pojmem představit?
Slova „Boží soud“ znějí i pro naše dnešní uši hrozivě. Ve středověku označoval tento pojem podivné počínání: soudní moc se dovolávala vyšších mocností, aby rozhodly o vině či nevině podezřelého v případě, kdy byl právní stav věci podle lidských měřítek neobjasnitelný – což tehdy býval případ velmi mnoha soudních procesů.
V dnešní době si jen stěží dokážeme představit, že se tak nejistá metoda zkoumání důkazů, jejíž výsledek závisel v podstatě jen na náhodě, udržovala po staletí v mnoha kulturách. Boží soudy byly známy ve starém Egyptě, v Babylonii, v biblické době i v řeckém starověku a praktikovaly se především v Africe a na rozsáhlých územích středověkého křesťanského Západu až do raného novověku.
Proti zdravému rozumu
Při Božím soudu je dokazování pravdy svěřeno vševědoucímu a spravedlivému božstvu. Boží důkazy vycházely hlavně z představy, že nevinný bez újmy přečká uložené zkoušky, protože jej božstvo ochrání. Podoby Božího soudu byly přitom pozoruhodně různorodé: mohly být naprosto nevinné, ale i kruté, měly podobu aktivní či pasivní, prožíval je buď jednotlivec, nebo kolektiv. Za nejzazší formu řešení sporného případu by bylo možné považoval soudní souboj, který vycházel z představy, že tomu, kdo je v právu, se dostane Boží pomoci. Vzhledem k jiným formám vcelku nevinná byla pro účastníky Božího soudu kupříkladu takzvaná zkouška křížem, Zástupci obou stran nebo sami obvinění museli tak dlouho stát s rozepjatýma rukama před křížem, než prvnímu poklesly paže – ten byl pak prohlášen za viníka.
Voda nebo oheň
Nejvíce rozšířeným a nejčastěji používaným Božím soudem byla zkouška vodou či zkouška ohněm. Obě metody byly nanejvýš kruté, především tehdy, jestliže při nich bylo použito vařící vody nebo rozžhaveného železa. V prvním případě obžalovaný ponořil paži do kotle s vařící vodou a vytáhnout z něho prsten nebo kámen. Opařenou paži mu pak ovázali plátnem. Po uplynutí pevně stanovené lhůty byl obvaz sejmut a podle stavu rány soudce rozhodl, zda je dotyčný vinen, nebo nevinen. Zkouška ohněm spočívala v tom, že podezřelý musel uchopit rozpálenou železnou tyč nebo přeběhnout bosýma nohama po dočervena rozžhavených radlicích.
souboj mezi vrahem a psem jeho oběti - vítězem bylo vždy zvíře
Kořeny
Raně křesťanská církev, která vycházela z římského práva, Boží soud jako procesní důkazní prostředek neznala. Při christianizaci pokřtěných germánských kmenů se však bylo třeba vyrovnat se skutečností, že v germánském právu byly Boží soudy povoleným prostředkem. Jelikož však křesťané na Boží zásahy v jiných, mimosoudních otázkách věřili, bylo pro tehdejší církevní autority obtížné zaujmout ke germánským Božím soudům jednoznačně záporné stanovisko. Od éry Karlovců se tak Boží soudy prosadily jako pevně uznávaný právní prostředek. Přes některé opačné hlasy církevní kruhy tento vývoj podporovaly: byly zavedeny nové podoby Božího soudu, jako například zkouška křížem a zkouška poslední večeře. Od té doby byly Boží soudy považovány za pevnou křesťanskou instituci.
Kritizujeme Boží soudy
Již v 9.století se však ozvali odpůrci tohoto právního prostředku a pranýřovali spornost této formy rozsudků. Koncem 12.století se v hodnocení Božích soudů západokřesťanské duchovenstvo zásadně rozštěpilo. Čtvrtý lateránský koncil, který se konal roku 1215 za papeže Inocence III., se od podstaty Božího soudu distancoval. Duchovním byly od toho okamžiku účast a působení u takových soudů zakázány; o několik let později, v roce 1234 papež Řehoř IX. Tuto praxi v oblasti působnosti katolické církve zcela zakázal. Naproti tomu světská soudní moc Boží soud nadále využívala jako důkazní prostředek při vynášení rozsudku. Tak bylo až do novověku, při čarodějnických procesech v 16. a 17. století, při zjišťování pravdy používáno rozžhavené železo a vařící voda.
Boží spravedlnost
Křesťanský Boží soud vycházel z jednoduché představy, že Bůh se projevuje svou vládou nad živly a nebude zvýhodňovat viníka. Přes hrozivě působící a většinou bolestivé doprovodné okolnosti Božích soudů je ovšem třeba takové konstatovat, že právě díky neotřesitelné víře v Boží spravedlivost a moc nemusel být aktér zkoušky v žádném případě předem ztracen, jak bychom z dnešního hlediska byli ochotni věřit. Nevinen byl ten, u nějž výsledek zkoušky odpovídal přirozené lidské zkušenosti a neodporoval přírodním zákonům. Dokonce i zdánlivě cynický důkaz při zkoušce vodou – kdo se potopil a utonul, byl nevinný – se zakládal na tehdy obvyklém přesvědčení o spravedlivém náhledu, pokud nebereme v úvahu také aspekty víry a důvěry v Boha, které nelze podceňovat: voda se považovala za křestní vodu a jako taková byla Bohem posvěcena. Jelikož pokřtěn mohl být pouze ten, kdo byl čistý, byl také při této zkoušce přijat vodou jen ten, kdo byl nevinný, i když přitom utonul. Naopak zlé Bůh bez zdráhání zavrhl.
Pohanské zvyky a křesťanské rituály
Přestože se ve středověkých Božích soudech projevovaly silné náznaky pohanské pověrčivosti, zahrnovaly i křesťanské rituály. Dotyčný se například musel na těžkou zkoušku připravit půstem. Stejně tak patřívala k Božímu soudu i účast na bohoslužbě, během níž byly posvěceny předměty použité ke zkoušce. Kněží se modlili k Bohu a vyprošovali si jeho pomoc a přispění.
Legenda: Zkouška vodou
Žena obviněná svým mužem ze zločinu, který nebylo možné dokázat, byla soudcem odsouzena ke zkoušce vodou. Nato byla s velkým mlýnským kamenem na krku svržena do řeky. Žena však volala o pomoc svatého Genesia a byla ze dna řeky znovu vynesena na vodní hladinu. Když to lidé uviděli, seběhli se, aby ji vytáhli. Přivedli ženu ke kostelu sv. Genesia a od té chvíle ji přestal obviňovat jak její muž, tak soudce. Žena v Božím soudu obstála, protože vinen byl pouze ten, kdo se vůbec nepotopil, ale od počátku plaval na hladině.
