Město Halikarnássos je nejjižnějším z dlouhé řady velkých a slavných maloasijských řeckých měst (nepočítáme-li Knidos, který původně ležel na ostrově a teprve později ho spojili s pevninou). Tato řada začíná na severu Trójou, pokračuje pak Larisou, Pergamem, Kýmou, Fókaiou, Smyrnou, Klazoménami, Kolofónem, Efesem, Magnesií, Priénou, Milétem, Mylasou a končí právě v Halikarnássu. Právě zde stál asi nejvelkolepější náhrobek západního světa, pátý div světa...

Halikarnássos je původem dórským městem podobně jako Sparta, Megara nebo Korint. Psal o něm slavný Vitruvius, proto můžeme posloužit dobovou citací: "Svou polohou se podobá okrouhlému hledišti divadla. Dole podél přístavu se rozkládá náměstí, v poloviční výšce okrouhlého prostoru a přetínajícího jej pásu vede velmi široká třída, uprostřed které stojí Mauzoleum v tak vynikajícím provedení, že se počítá mezi sedm divů světa. Ve středu nejvyššího místa je svatyně Áreova s obrovskou sochou... Na pravé straně nejvyššího místa je svatyně Afroditina a Hermova přímo u pramene Salmakidina... Jako je v její pravé části Afroditina svatyně a zmíněný pramen, tak je v jeho levé části královský palác, který si dal král Maussóllos (jak zní přesný přepis jeho jména) podle vlastních plánů postavit. Napravo od něho je výhled na náměstí, přístav a celý okruh hradeb, na levé straně dole je tajný přístav, ukrytý pod horami tak, že nikdo nemůže pozorovat a poznat, co se v něm děje, kdežto král může dávat svým veslařům a vojákům z paláce rozkazy, aniž se to kdo doví.

Podoba města se nám tedy zachovala poměrně dobře, i když až díky Římanovi. O historii se totéž říct nedá. Je to obrovský paradox, neboť právě v Halikarnássu se narodil otec dějepisu Hérodotos a ještě jeden poměrně známý dějepisec, Dionýsios Halikarnásský, žijící na přelomu letopočtu. Město však dopadlo jak kovářova kobyla chodící bez podkov. A tak musíme složitě rekonstruovat...

Město bylo snad založeno Dóry ještě před velkou kolonizací, zhruba v desátém století před n.l., takže je jednou z nejstarších maloasijských osad. Původní osadníci, Kárové čili Lelegové, postupně splynuli s Řeky. V šestém století před n.l. vzkvétající město vstoupilo do hexapole, tedy spolku šesti měst (Halikarnássos, Lindos, Iálýsos, Kameiros, Kós a Knidos), který měl mimo jiné i společný chrám zasvěcený Apollónovi. Protože však město postupně podléhalo iónských vlivům, bylo z tohoto dórského spolku pod náboženskou záminkou neznámo kdy vyloučeno.

Tak se dostáváme k prvnímu jasnému datu v dějinách města - roku 540 před n.l. jej podmaňují Peršané, kteří si Halikarnássos udrželi i v době zmatků po smrti Kýra a Kambýsa. Když se pak roku 480 před n.l. vypravil Xerxés do Řecka, podporovalo ho i halikarnásské loďstvo, které však utrpělo těžké ztráty u Salamíny. To natolik podkopalo pozici místních vládnoucích vrstev, že se proti nim vzbouřili Řekové a Halikarnássos roku 477 před n.l. získal nezávislost. Vstoupilo do Délského spolku, kde vytrvalo i za peloponéské války. Po porážce Athén na Sicílii opět město upadlo pod perskou nadvládu, pod níž zůstalo až do roku 334 před n.l., kdy ho získává v průběhu své anabáze Alexandr Veliký.

Největšího lesku dosáhlo město právě v době druhé perské nadvlády. Nejvýznamnějším vládcem historie Halikarnássu je král Maussóllos vládnoucí v letech 377 - 353 před n.l. spolu se svou manželkou Artemísií. Neměli děti a jediným plodem jejich údajně veliké lásky bylo Mauzoleum.

Po Alexandrovi město ovládl jeho diadoch Ptolemaios, poté město převzali makedonští králové, od nich Attalovci. Roku 129 před n.l. přicházejí Římané a zahajují pozvolný úpadek Halikarnássu. Roku 1402 město získali rhodští rytíři, tehdy ještě stálo mnoho antických staveb včetně Mauzolea. Konečně roku 1522 dobyli město Sulejmanovi Turci.

Maussóllos si pochopitelně hodlal postavit hrobku odpovídající velikosti jeho života. Jeho hrobka se však stala něčím víc, stala se symbolem všech hrobek. S její stavbou začal ještě Maussóllos, dílo dokončila čtyři roky po jeho smrti jeho manželka Artemísia.

Mauzoleum udivovalo už svojí koncepcí. Bylo to jakési spojení zikkuratu, pyramidy a řeckého chrámu, jak nejlépe poznáte na rekonstrukcích stavby. Základem stavby byl obrovský podstavec z mramoru, jak se tradovalo. Ve skutečnosti ho stavitelé pouze mramorem obložili, jádro tvořil masivní kvádr z nepálených cihel. Podstavec měl obdélníkový tvar a podle Plinia měřil na severní a jižní straně 63 stop a celkový obvod činil 411 stop. Z toho můžeme snadno vypočítat, že délka delší strany činila asi 143 stop. Podstavec se tyčil do výšky 25 loket. V našich mírách to znamená kvádr o rozměrech 18,9 x 42,3 x 11,1 metru. Tyto rozměry se samozřejmě podle autorů dost mění, ale držme se těchto.

Na podstavci stál přímo chrám obklopený 36 iónskými sloupy, které nesly střechu v podobě egyptské pyramidy, ma tom se prameny shodují. Mezi sloupy byla prý nádherná sochařská výzdoba a nalezené úlomky svědčí o tom, že byly dílem skvělých mistrů dláta. Konečně vrchol pyramidy byl ukončen plošinou, na které se tyčilo sousoší zobrazující Maussólla a Artemísii ve voze se čtyřspřežím (kvadrigou). Celková výška měla činit 46 metrů. Přesnou podobu Mauzolea však neznáme, nemáme zcela přesné podklady.

Plány tohoto divu světa zpracovali architekti Pýtheos a Satyros, kteří, kdyby žili o století dříve, by asi patřili k slavným mistrům, takto jsou dnes polozapomenuti. Kromě jejich nesporných schopností jim také přálo veliké štěstí, když pro jejich koncepci pracovali nejlepší umělci doby. Jména jako Skopás, Leócharés, Bryaxis nebo Praxitelés nejsou neznáma a právě jejich schopnosti proslavily tento hrob natolik, že se z něj stal div světa.

Skopás dostal při dělení stěn východní část horního chrámu. Zobrazil na ni boj Řeků s Amazonkami, starý, stokrát zpracovaný námět. A přestože byl námět tolikrát předtím zobrazen, dokázal Skopás, že není nadarmo skvělým mistrem. Právě Skopovu část máme nejlépe zachovanou, což nám trochu napomáhá odkrýt jeho osud, o kterém se však dočtete více v článku přímo o tomto mistrovi.

Zda východní stranu chrámu zdobil Timotheos nebo Praxitelés, nemůžeme podle dochovaných zbytků určit. Západní vlysy stvořil podle antických zpráv Leócharés, dvorní sochař Alexandra Velikého i jeho otce Filipa. Severní strana Mauzolea připadla losem Bryaxidovi, athénskému sochaři převážně náboženských motivů. Na těchto stranách byly podle antických zpráv zachyceny osudy Thésea, Pelopa a boje Kentaurů s Lapithy. Autory dalších soch pokrývá anonymita, byť i jejich dílo je skvělé. Sochy stojící úplně nahoře na Mauzoleu vytvořil podle antických autorů spoluarchitekt Mauzolea Pýtheos, dnes však více věříme v autorství Bryaxida.

Řekněme si ještě něco mál o dalších osudech tohoto divu světa. Přetrval věky, ale dnes ho už neuvidíme. Ve třináctém století našeho letopočtu (až!) jej poškodilo silné zemětřesení. O dvě století už bylo zničeno. Neměla ho na svědomí žádná přírodní katastrofa, ale lidé. Mauzoleum totiž padlo za oběť rhodským rytířům, kteří ho použili jako zdroj stavebního materiálu pro hradby pevnosti svatého Petra. Jeho pozůstatky vykopali vědci až v devatenáctém století...Oním mužem, který znovuobjevil tuto stavbu byl Angličan Charles Thomas Newton, archeolog a diplomat.