Nacházely se v zemi, kde byl podle bible pozemský ráj, v pohádkové zemi, kterou známe z Tisíce a jedné noci; v jejím hlavním městě, v Babylónu, který zmizel z povrchu země, když se stavěly základy Říma, ale znovu povstal v nemenší nádheře, aby se nakonec změnil v příbytek zvířat a cíl archeologů. Babylón disponoval i dalšími stavebními skvosty, které by mohly aspirovat na zařazení mezi divy světa - byla to monumentální Mardukova cesta, trojité babylónské hradby a babylónská věž.

Tato země měla mnoho jmen ve své historii, ale jedno jí trvale zůstává - Mezopotámie. Dali jí ho Řekové a znamená Meziříčí, podle její polohy mezi Eufratem a Tigridem. Tyto řeky se dnes asi 150 kilometrů před ústím do Perského zálivu slévají ve veletok Šatt el-Arab. Ve starověku ústily každá zvlášť a moře zasahovalo asi o 100 kilometrů hlouběji do pevniny.

Když Hérodotos toto město navštívil, bylo už jen odleskem své moci a slávy. Roku 539 př. n. l., tedy necelých sto let před Hérodotem, do něj s velkou armádou vstoupil perský král Kýros a zbavil posledního novobabylónského vládce trůnu. Novobabylónská říše byla pouhým stínem říše starobabylónské - dávno zničené nájezdníky ze severu a přičleněné pak k asyrské říši. A také starobabylónská kultura byla dědičkou kultury ještě starší, jejíž kořeny sahají až k dobám, ze kterých se nám zachovaly první historické zprávy o lidském pokolení.

Za největší div se ve starověku považovaly visuté zahrady Semiramidiny. Ne hradby, které byly jen gigantické, ne věž, která byla jen kolosální, ne Mardukova cesta, která byla jen monumentální, ale dílo, které se honosilo všemi těmito přívlastky a kromě toho i "rozkošnou líbezností". V novověku se tyto zahrady, podobně jako bájná Trója, považovaly za výtvor básnické fantazie. Svůj díl na tom má i zachovaný podrobný životopis Semiramis od Ktésia (řecký dějepisec, žijící kolem roku 400 př. n. l., osobní lékař perského krále Artaxerxa II.), který pak téměř doslovně zopakoval Diodóros Sicilský (řecký historik z 1. století př. n. l.), kde je líčena jako polomytická postava.

Za dávných dob bylo v Sýrii město Askalón a u něho hluboké jezero, na jehož břehu měla chrám bohyně Derketa, svým fyzickým vzhledem ryba s lidskou hlavou. Bohyně lásky na ni zanevřela a způsobila, že se zamilovala do obyčejného mladíka z lidského plemene. Když se pak Derketě narodila dcera, ze zlosti nad svým nerovným svazkem mladíka zabila a vrhla se do moře. Děvčátko zachránili holubi, křídly je zahřívali, v zobáku mu nosili mléko, a později sýr. Pastýři, kterým byly podezřelé vyklované dírky v jejich sýrech, holuby sledovali a našli překrásné dítě. To odnesli ke královskému dobytčímu inspektorovi Simovi. Ten holčičku přijal za svou, dal jí jméno Semiramis - což v syrštině znamená holubice - a vzorně ji vychoval. Jako panna vynikala krásou nad všemi pannami a není tedy divu, že si ji při služební cestě do tamějšího kraje všiml Onnés, první královský rádce a nejvyšší inspektor, a zamiloval se do ní. Požádal o její ruku, učinil ji svou právoplatnou manželkou a odvedl ji do Ninive, kde mu dala dva syny.

Pak začala válka se sousední Baktrií a s ní i strmý vzestup Semiramidiny kariéry. Do vlasti přicházely zprávy o mnoha vítězstvích, jen hlavní město nepřítele stále odolávalo. Onnés, který se výpravy účastnil a vzhledem ke své funkci toho asi na práci moc neměl, si do pole pozval svou krásnou a moudrou ženu. Nejdříve si dala ušít šaty na cestu, ale nebyly to šaty jen tak ledajaké. Za prvé byly tak elegantní, že jejich střih později určil módu celé tehdejší společnosti a za druhé byly ve stylu, který bychom dnes nazvali unisex, protože se nedalo poznat, zda je v nich muž nebo žena.

Po příjezdu na frontu Semiramis prozkoumala situaci a zjistila, že král Ninos vždy útočí na slabší stranu opevnění, což sice odpovídalo taktickým zásadám, ale Semiramis jako žena nebyla zatížena odbornými znalostmi válečníků. Vybrala si dobrovolníky a zaútočila na silnější stranu opevnění, kde bylo jen málo obránců. Využila momentu překvapení, lehce je přemohla a donutila město ke kapitulaci. Král obdivoval její udatnost. Nejdříve ji hojně obdaroval, pak se do ní pro její krásu zamiloval a přemlouval jejího manžela, aby mu ji dobrovolně odstoupil a výměnou za ni mu nabízel svou dceru Sosanu. Když se však Onnés tvářil neochotně, pohrozil mu král Ninos, že mu dá vypíchnout oči, protože je slepý k rozkazům svého pána. Onnés, sžíraný strachem z hrozeb a láskou k manželce, se z toho zbláznil a oběsil se. To byla cesta, kterou se Semiramis dostala ke královské hodnosti. Ninos jmenoval v Baktrii loutkovou vládu, zabezpečil své hranice a vrátil se do Ninive, kde mu Semiramis porodila syna Ninia.

Po králově smrti převzala moc sama a nikdy se již neprovdala, ač se o ni ucházelo mnoho princů z Ninive. Rozhodla se převýšit slávu svého manžela a založila na Eufratu nové město Babylón, postavila kolem něj hradby a přes řeku most - to vše za jediný rok. Potom v okolí vysušila močály a ve městě postavila velkých chrám s věží, kde Chaldejci konali pozorování hvězd. Dala zhotovit Mardukovu sochu, postavila mnoho jiných chrámů a měst, a pak se vydala do války proti Médii. Odtud se pak vypravila do Persie, potom do Egypta, Libye a Etiopie a všude slavně zvítězila. Pouze v Indii se jí nedařilo, ztratila tři čtvrtiny armády a po zranění ramene, které jí způsobil šíp, se vrátila do Babylónu, kde se objevila nebeská znamení, že ve válce nemá pokračovat. Dále již vládla v míru. Když její syn usoudil, že Semiramis již vládne dost dlouho, pokusil se ji za pomoci jednoho eunucha připravit o život. Semiramis byla dosti moudrá na to, aby pochopila, že největší umění velkého herce je včas odejít ze scény a odevzdala vládu synovi. Pak vyšla na balkón, změnila se v holubici a odletěla rovnou do nesmrtelnosti.

Zachovala se i realističtější verze Semiramidina životopisu. Podle řeckého spisovatele Athénaia z Naukratidy byla původně "bezvýznamnou dvorní dámou u kteréhosi asyrského krále", ale přitom "velkou krasavicí, která svým půvabem získala královu lásku". Když se s ní oženil, "přemluvila ho, aby jí na pět dní přenechal vládu. Jakmile se chopila žezla a oděla se do královského roucha, uspořádala velkou hostinu, na které získala vojevůdce a všechny hodnostáře pro své úmysly; den poté se už dala lidem a urozenými muži oslavovat jako královna a svého manžela uvrhla do vězení. Tak se dostala odvážná a podnikavá žena na trůn a udržela se na něm do vysokého věku, přičemž dokázala mnohé velké činy".

Semiramis byla historickou osobou a její jméno známe ze seznamů asyrsko-babylónských králů ve formě Šammuramat. Kromě ní se zachovaly zmínky o několika dalších Semiramidách. O jedné z nich Hérodotos píše, že žila o pět lidských věků dřív než druhá babylónská královna Nitókris, tj. v polovině 8. století př. n. l. Jiní dějepisci nazývají Semiramidou Atossu, dceru a spoluvládkyni krále Belocha z konce 8. století př. n. l., další pak Nitókris, manželku krále Nabukadnesara II.

Semiramis je řecké jméno asyrské královny Šammuramat, původem z Babylónie, manželky krále Šamšiadada V. Po jeho smrti vládla za nezletilého syna (809 - 806 př. n. l.), potom spolu s ním. Podle jedné verze dala visuté zahrady v Babylóně, patrně střechovité konstrukce s umělým zavlažováním, sama postavit; podle jiné je dal zbudovat její manžel, protože se jí stýskalo po horách jejího dětství. Zdá se však, že dílo je pozdějšího původu, ze šestého století př. n. l., z doby vlády Nabukadnesara II.

Muž, který je vykopal, se jmenoval Robert Koldewey (1855 - 1925). Narodil se v Blankenburku, studoval architekturu, archeologii a dějiny umění v Berlíně, Mnichově a ve Vídni, pak obeplul a prozkoumal Řecko, zkusil archeologické štěstí na ostrově Lesbos, v sicilském Selínúntu a v Sýrii. Byl by se rád věnoval archeologii, ale protože musel z něčeho žít, přijal místo učitele na průmyslové škole a přednášel tam - kanalizaci. Z tohoto zaměstnání a z přípravy knihy o dějinách kanalizace ho vytrhla nabídka ředitele berlínských muzeí, aby zabořil rýč do trosek Babylónu. Přijal a 1. března 1899 začal v městě kopat. Kopal devatenáct let a vynesl Babylón z mlhy biblických legend do světa skutečnosti.

Jednoho dne pod pětimetrovým nánosem hlíny a suti na pahorku Kasru, který v sobě skrýval trosky "Jižní pevnosti" s královským palácem, objevil Koldewey klenby - první klenby, které se do té doby v Mezopotámii objevily. Sloupy, které klenby podpíraly, byly z kamene, což byla další zvláštnost, neboť kámen byl v mezopotámské architektuře vzácností - stavělo se z pálené hlíny. Do třetice našel stopy po hluboké zděné studni s jakousi trojitou spirálovitou šachtou. Štěstím bylo, že se Koldewey zabýval i dějinami kanalizace, jinak kdo ví, zda by se na účel stavby přišlo. A tento architekt, básník, archeolog a historik kanalizace (kombinace, která se snad vyskytla jen u jednoho člověka na světě), muž, kterého pověřila berlínská muzea vykopávkami, přišel na myšlenku, že by se snad mohlo jednat o legendární visuté Semiramidiny zahrady.

Takto zahrady popisuje Strabón, řecký historik a zeměpisec (64 nebo 63 - cca 21 př. n. l.): "A tak se tato hradba, stejně jako visutá zahrada, počítá mezi sedm divů světa. Zahrada tvoří čtverec a každá jeho strana měří čtyři plenthra", tj. asi 120 metrů. "Drží se na klenbách spočívajících na podstavcích z kvádrů, postavených na sebe jako kostky. Podstavce jsou naplněny hlínou, takže v nich mohou růst i největší stromy. Zhotoveny jsou z pálených cihel spojených asfaltem, asfaltem jsou zality i oblouky a pilíře z kamenných kvádrů. Nejvyšší plošina má stupňovité terasy a na těchto terasách jsou spirálová čerpadla, jimiž určení dělníci neustále čerpají vodu z Eufratu. Tato řeka teče totiž středem města v šíři jednoho stadia a zahrada je vedle řeky."

Ale celá krása Babylónu, všechny jeho divy se proměnily v trosky. Neučinil tak žádný dobyvatel, město zemřelo přirozenou smrtí, před níž jej neochránily ani impozantní hradby, pro tehdejší techniku prakticky nedobytné. Za Alexandra Velikého byl Babylón ještě půlmiliónovým městem, za Seleukovců v něm bydleli potomci "vládců čtyř stran světa", za Parthů potomci jejich služebníků, za Sasánovců ubozí rolníci a pastevci a za bagdádských kalifů tu přespávali jen kočovní beduíni. Po příchodu Turků se Babylón změnil v trosky, jejichž zbytky se používaly jako sklad volně dostupného stavebního materiálu až do moderní doby.

I když jiné stavby překonávaly visuté zahrady velikostí a nákladností, visuté zahrady nad nimi vynikaly originalitou, jedinečností, technikou, odvážností stavby a důmyslností čerpacího zařízení a v neposlední řadě také krásou. Irácká Památková správa dala roku 1964 Semiramidiny visuté zahrady v Babylónu rekonstruovat, po postavení základů však práce pro nákladnost přerušila.