Výroba japonského meče

Japonský meč se nesmí lámat, ohýbat a musí být velmi ostrý.

Aby se meč nelámal musí být vyroben z houževnatého měkčího materiálu který se ale ohýbá a nelze s ním dosáhnout požadované ostrosti. Aby se meč neohýbal a měl potřebnou ostrost musí být vyroben z tvrdého materiálu který se zase láme. Japonští mistři mečíři vymysleli postup jak tyto vlastnosti zachovat obě. Vytvořili materiál, ve kterém zabalily poměrně měkké železo do tvrdého železného obalu. Venkovní (kawatetsu) materiál je z tvrdého železa a zajišťuje že je materiál pevný a neláme se,  měkký (sintetsu) železný materiál uvnitř zase pohlcuje otřesy a materiál se neohýbá. Tento materiál byl také lehčí a tak mohli mít jap. meče ideální váhu (1–1,5 kg).

Tajemství výroby se předávalo z otce na syna, z mistra na žáka a to pouze ústní formou. Výrobě jap. meče předcházel mistrův očistný rituál těla. Dokonce se věřilo že mečíř ze špatnými myšlenkami nemůže vyrobit dobrý meč.

Základní surovina používaná při výrobě oceli na čepel je Watetsu - oxid železitý, který se v Japonsku těžil v podobě jemného písku. Poté musí dojít k jeho obohacení uhlíkem a redukovat kyslík, k tomuto procesu se používala jílovitá pec Tatara. Dřevěné uhlí kterým se v peci topilo sloužilo zároveň jako zdroj uhlíku. Proces se trval tři dny a mistři udržovali pece i za noci, po dokončení vznikne nehomogení materiál nazývaný Tamahagane. Z tohoto materiálu se poté ková čepel meče, tento materiál je velmi drahocenný protože jeho výroba je velmi drahá a náročná (z 10t železného písku a 12t dřevěného uhlí vznikne pouze 2,5t Tamahagane).

Kování se provádělo technikou překládání materiálu, materiál Tamahagane byl zahříván a byli z něj vykovány kovové placky které se poté rozbíjeli na menší kousky. Poté byli naskládány v několika vrstvách na sebe a zabaleny do papíru aby se při vkládání do ohně udržel pohromadě. Poté byly zahřívání a skovány - proces nahřívání, překládání a kování se několikrát opakoval (minimálně 10x). Výsledkem byl kus tyčoviny, v průběhu tohoto procesu se blok oceli pokrýval řídkou kaší z jílu a popela z rýžové slámy zabraňující přehřátí a kaše ochraňovala materiál před znečištěním. Tato tyčovina byla podélce rozpůlena a bylo do ní vloženo jádro z měkčí nízkouhlíkaté oceli, která se také kovala a překládala zhruba. Po vložení jádra se celý polotovar opět zahříval a koval až se různorodé materiály spojily. Z nich pak byla vykována hrubá čepel sunobe. Poté jíž nastalo finální tvarování čepele.  Vytvarovaní hřbetu a ostří, hrubým brouskem se opracoval celý povrch a následovalo kalení čepele. Ocel byla pomazána spec. pastou z jílu a prachu a  po zaschnutí se přistoupilo k vlastnímu procesu kalení (zahřátí čepele na určitou teplotu a její následné ponoření do vody). Za stálého dmýchání do výhně se čepel pomalu protahovala obrácená ostřím vzhůru ohněm tam a zpět (cca 10x), po dosažení správného zahřátí byla čepel otočena ostřím dolů a opět několikrát protažena ohněm. Poté byla rychle zchlazena v kalící lázni. Toto se opakoval ještě jednou při nižších teplotách, poté se čepel očistila na hrubém otáčivém brusu a byly provedeny závěrečné rytiny (horimono)a signatury (mei). Nyní se mohlo přistoupit k broušení a leštění.

Leštění a broušení se provádělo pomoci brusných kamenu s různou hrubostí, ty nejemnější zanechávali menší stopy než je viditelná struktura oceli čepele. Leštění zvýrazňovalo linie čepele (hamon). Hrot čepele (kissaki) se vždy brousil a leštil zvlášť až po dokončení celé plochy čepele. Jíž vyleštěná a nabroušená plocha čepele se zabalila do bavlněného hadru, aby nedošlo k jejímu poškození. Hrot se narozdíl od plochy čepele leštil do matného lesku. Potom se přistoupilo k závěrečnému vyhlazování čepele za pomoci jemného voskového prášku, krátkými tahy spec. jehlami se vyhlazoval povrch čepele skoro až do zrcadlového lesku. Vznikl kontrast mezi leštěnými (zvýraznění detailů) a vyhlazenými částmi čepele (lesk).

Pochva (saya) jap. mečů byla vyráběna ze dřeva Magnolia obovata, toto dřevo neobsahuje skoro žádnou vlhkost a proto je ideální pro úschovu meče. Dřeviny magnólie byly pečlivě vybírány, musí být suché, bez prasklin čí suků. Takovéto pevné kusy dřeva se nechávaly až deset let vysychat přírodní cestou, a poté se rozřezávali na plaňky. Po dalších dvou letech byly připraveny pro výrobu pochvy. Do dřevěné plaňky byl vyříznut tvar pochvy, poté byl polotovar podélně rozříznut a do obou půlek byl vydlabán shodný vnitřní prostor. Po jemném opracování byli půle slepeny, tím vznikla základní pochva (shirasaya) a poté se přistoupilo k finální úpravě požadovaného vzhledu pochvy. Pochva byla namořena a natřena, ústí a konec pochvy byly opatřeny kováním. Pochva byla vždy vyráběno pro jeden konkrétní meč a její provedení doplňovalo charakter meče.


Rukojeť jap. meče (tsuka) byla vyráběna z části odříznuté jíž ze slepeného polotovaru pochvy. Potahovala se rejnočí kůži (same-kawa), která svou drsností zlepšovala držení meče. Její přírodní barva je lesklá bílá, ale bývala i barvena na hnědou a černou. Poté se opletla koženým, hedvábným nebo bavlněným opletením (tsukamaki), jehož barva závisela na charakteru meče a rodové příslušnosti. Pod opletením byly ještě z každé strany asymetricky umístěny ozdoby (menuki), konec rukojeti byl opatřen hlavicí a ústí objímkou. Takto zhotovená rukojeť byla nasazena na řáp a zajištěna čepem (mekugi). Rukojeti některých slavnostních mečů byla vyráběna ze slonoviny.
 

Záštita rukojeti (tsuba) byla vyráběna z různorodých materiálu, od železa až po měkké kovy (měď, shakudo,shibuichi, bronz, mosaz) a drahé kovy (zlato, stříbro). Zdobeny a vykládány byly dle společenského postavení a rodinné příslušnosti majitele meče.

Finální úprava a zkompletování meče se všemi ozdobami a kováním se nazývá koshirae.

Kvalita meče byla posuzována dle zkušebního seku (tameshigiri), který prováděl specialista a poté vydal certifikát kvality. Tyto doklady (většinou origami) původu a kvality jsou součástí každého originálního meče. V dobách feudálního Japonska se při seku používaly těla odsouzenců a zvířat, v dnešní době se používají stočené namočené rohože makiwary.