Poprava ukřižováním pochází z dávného starověku a zmínky o těchto krutých zvycích se objevují už tisíce let před naším letopočtem.

Ježíš Kristus byl popraven ukřižováním, protože to tehdy bylo běžné provedení rozsudku smrti. Křesťanský symbol - Kristus visící na kříži - je tedy odvozen i z utrpení tisíců, kteří této strašlivé smrti podlehli už před božím synem.

Když se například v roce 73 před naším letopočtem vzbouřili v Římě otroci pod vedením gladiátora Spartaka, nechal římský patricij M. L. Crassus potom, co otrocké vojsko rozdrtil v roce 71 př. n. l., více jak šest tisíc zajatých otroků ukřižovat na silnici z Říma do Capuy. Doboví pamětníci potvrdili, že to byla příšerná podívaná. Z tohoto pomstychtivého masakru, který měl navždy odradit otroky, aby už nikdy nezvedli hlavy, se uchoval zdokumentovaný příběh otroka Fajana, který vydržel živ na kříži po šest dnů, takže mu poté Crassus osobně udělil milost a zařídil mu i lékařskou péči, a tak si Fajanus svoje rány vyléčil a žil až do roku 23 př. n. l. už jako svobodný člověk. Marcus Licinius Crassus, jež patřil k nejbohatším a nevzdělanějším osobnostem své doby (115 - 53), ocenil ve Fajanově případě jeho tvrdošíjnou odolnost, která se tenkrát nepochybně podobala zázraku. Otroci visící na kříži umírali v hrozných bolestech v horku během dvou tří hodin a jen ti nejodolnější přežili první noc po své exekuci.

Fajanus však visel na kříži už třetí den a jeho katani uzavírali sázky, zda vydrží do dalšího dne. Potrestaný se s nimi sázel o svou roztrhanou a zakrvácenou tuniku. Když přežil na kříži už čtvrtou noc, přikradl se k němu římský voják a pozvedl na píce k Fajánovým ústům míšek s vodou. Lákal Fajana, aby se napil - Říman se totiž vsadil o značnou částku, že Fajanus se dožije příštího rána, a chtěl si jeho život pojistit podaným občerstvením. Kupodivu, otrok se nenapil a vydržel viset za své nárty a dlaně, probité rezivými hřeby, až do chvíle, kdy Crassus vydal rozkaz k jeho sejmutí. Fajanus posléze tvrdil, že ho zachránil Zeus, jemuž předtím po celý život obětoval část své potravy. Přes šest tisíc ubožáků na kříži vykrvácelo, jen jediný z nich se však zachránil a posléze se i uzdravil.

Ukřižování Ježíše Krista má nepochybně charakter zázraku, který je navíc umocněn i jeho zmrtvýchvstáním. Obě události zdokumentovali dostatečně Kristovi učedníci. Kristus byl na svět seslán bohem a je téměř lhostejné, jakou měl či má tento bůh tvář. Bůh je totiž koncentrované dobro, které je alespoň malým zrnkem obsaženo v kterémkoli člověku.

Léta běžela, staletí míjelo za staletím a výkon trestu smrti ukřižováním se s rozvojem křesťanství dostal poněkud do pozadí. Kříž se mezitím stal významným náboženským symbolem a utrpení, které na něm prožil syn boží, nesmělo být vyhrazováno komukoli.

V dobách, kdy římská říše slábla, navždy se ztrácel její tisíciletý lesk a kdy Řím už nebyl hlavním městem říše (od roku 330 n. l. jím byla Konstantinopol), dobyl Řím vizigotský král Alarich (370 - 410). Alarich loupil, vraždil a zejména ničil. Na římském Foru nechal postavit okolo stovky křížů, na nichž se ocitali Římani, kteří se proti Alarichovým vojákům postavili v pouličních bojích se zbraní v ruce. Ukřižování probíhalo každé ráno, aby utrpení popravovaných odstrašovalo kolemjdoucí občany od další chuti ke vzpouře či odporu vůči dobyvatelům.

Jeden z potomků císaře Diokleciána Marcus Lucretius Properitus žil v Římě i se svou rodinou a patřil k odvážlivcům, keří se v marném úsilí postavili Alarichovým hordám na odpor se zbraní v ruce. Byl zajat, odsouzen a přibit na kříž. Krvácel ze čtyř ran a ztrácel vědomí. Katané však potřebovali, aby přežil aspoň několik hodin a svým nářkem hrůzu divákům, proto mu osvěžovali tvář vodou s příměsí octa. Povinností významného a vzdělaného muže bylo, podle mínění katanů, trpět co nejdéle.

Manželka Marka Propertia, Julie, se dostavila pod kříž svého manžela asi po dvou hodinách od chvíle, kdy na něj byl přibit. Usedla na ohlazený kámen, zavřela oči a sklopila hlavu. Svědkové později vypověděli, že celá téměř katalepticky ztuhla.

Propertius však v téže chvíli ožil, otevřel oči a pozvedl hlavu, spatřil svou ženu a srdce se mu sevřelo úzkostí z pomyšlení, že je nucena přihlížet jeho bezvýchodnému utrpení. Cítil se však neskonale lépe a dokázal dokonce promluvit. Zavolal cosi k Julii, ale ona mu neodpověděla.

Uběhlo několik hodin. Propertius budil dojem, že se mu ulevilo. Z ran mu nevytékala krev, skelný lesk z jeho očí zmizel, držel vzpřímeně hlavu, což udivení katané považovali za zázrak. Jeho žena zůstala sedět v nezměněné pozici a neviděla ani neslyšela, co se okolo ní děje. Setrvávala nepřetržitě ve svém prapodivném "vytržení".

Propertius se k překvapení všech dožil rána, takže po svítání přehlédl prázdné kříže kolem sebe. Mrtvoly jeho spolutrpitelů byly během noci odstraněny a katané připravili hřeby pro nové oběti. Propertiova žena seděla na kameni bez sebemenšího pohybu a ve stejné pozici.

Nové oběti nebyly toho rána křižovány, protože nastal poprask okolo Propertiovi nevídané odolnosti. Jak mohl přežít, když ztratil tolik krve? Jako to, že zvedal hlavu, když ostatná pro průniku hřebů ztratili vědomí a ze své mdloby se už většinou neprobrali?

Davy Římanů proudily ke kříži, aby vzdaly význačnému a známému muži svůj mlčenlivý obdivný hold. Dvůr Propertiovy vily poblíž Tibery byl naráz plný květů.

Uběhl další den a ještě jeden. Julie od kříže neodcházela a katané se neodvážili k ní přiblížit. Tušili, že její přítomnost navozuje onu zvláštní situaci - přežívání muže, jenž měl být dávno mrtev. Byli si jisti, že jej nějakým zázrakem udržuje při životě. Vizigótští dobyvatelé měli úctu k podobným tajemným, nevysvětlitelným skutečnostem.

Ke křížům, jež byly už po dva dny prázdné s výjimkou kříže Propertiova, se dostavil osobně vojevůdce král Alarich, aby posoudil situaci, která se vymykala zvyklostem. Rozkázal vojákům, aby odvedli Julii. Žena se nebránila, byla jako bez ducha a snad ani netušila, že ji odvlékají.

Potom co odvedli Julii, Propertius znovu ochabl a ztratil sílu, takže se zdálo, že umírá. Alarich kázal Julii přivézt nazpět. Její přítomnost Propertia znovu zázračně osvěžila. Král Alarich si takto "zaexperimentoval" ještě několikrát. Pak usoudil, že přítomnost ženy dodává ukřižovanému záhadným způsobem energii a zachovává jeho život.

Když Propertius přežil na kříži už dvaasedmdesát hodin, nechal jej Alarich sejmout a ošetřit svým osobním ranhojičem. Vizigotský král uměl ocenit sílu a vytrvalost protivníka. Propertius dostal milost a byl odnesen do své vily.

Julie se záhy probrala ze svého vytržení, když ji katané odnášeli do domu k manželovi, povšimli si, že má na dlaních a nártech hluboké krvavé rány. Otvory po zraněních, které nepochybně nezpůsobily hřeby, zely na stejných místech, kde je měl její manžel. Dlužno říci, že Propertiovy rány se zhojily rychleji než rány Juliiny.

Oba manželé se však zotavili velice rychle, a když Vizigoti z Říma odtáhli, stali se národními hrdiny. Kult nevídaného zázraku však nevydržel dlouho. V roce 455 n. l. vyplenili Řím Vandalové a zničili busty Propertia a Julie.

Za jedenáct let po ničivém vpádu Vandalů zanikla celá říše římská a do řeky zapomnění se odebrali i všichni její hrdinové společně s posledním římským císařem Romulem Augustem.