Sauvagovi

I tak negativní věci na světě, jako jsou války, nebo válečné úsilí vůbec, pohání lidstvo kupředu. A to zejména v oblasti technologií. Je to draze zaplacený pokrok a je potřísněn krví. Druhá světová válka je jasným příkladem, jak lidské utrpení jde ruku v ruce s technickým pokrokem. Připomeňme rozvoj letectví a raketové techniky, vývoj nových technologií na vodní hladině i pod ní a v neposlední řadě jaderný výzkum. Pokud by válka trvala o pár let déle, lidstvo by pravděpodobně ohýbalo hřbet pod nukleární porobou. Po skončení války se hodně začalo mluvit o vývoji zvláštních těles podivných tvarů, které létají fantastickou rychlostí. A to je téma tohoto článku.

Německo a vidina světovlády

Spolu, s téměř okultním dogmatem árijské nadřazené rasy, se v nacistickém Německu také objevuje obrovská snaha, trumfnout celý svět ve všech odvětvích. Architekturou počínaje a tajnými zbraněmi konče. Hitler a jeho administrativa se zajímá i o okultizmus a neváhá všemožně podporovat veškeré iniciativy, které snad vypadají v té době směšně, avšak ženou vědce k stále novým objevům. Z historie víme, že výsměchu se vystavovali vědci ve všech érách dějin lidstva a díky jejich víře, že konají správně, lidstvo občas poskočilo kupředu tím správným směrem. Nacisté využívali naplno německý i neněmecký vědecký potenciál k uskutečnění svých cílů. Hitlera samozřejmě víc zajímali zbraně, ale mezi plány budoucnosti byla i ambiciózní kolonizace Měsíce. V té době rakety V-2 nedolétly dál, než na britské ostrovy, a proto se vědci zaměřili na vývoj nového létajícího stroje, schopného vyvinout rychlost až 5000 km/h a létat na prahu vesmírného prostoru s doletem kolem 4000 mil. Zasvěcení asi pochopili, že se jedná o projekt HAUNEBU.

Haunebu aneb UFO z dílen pozemšťanů?

V roce 1939 se zvláštní skupina vědců začala zabývat alternativním pohonem, který by ušetřil narůstající deficit paliv ve válečném úsilí nacistického Německa. Cílem měla být nezávislost na ropných produktech, tolik potřebných k pokračování válečné mašinerie. Zároveň s tím, byla firma Thule a Dornier, respektive vývojáři těchto firem, pověřeni vývojem leteckého dopravního prostředku, který by měl udržet nadvládu ve vzduchu a to i v případě, že by se říše rozrostla o další země naší planety. HAUNEBU (H-gerat) zkoušky, údajně probíhaly v oblasti označované jako Hauneburg v letech 1939 až 1945 (pozn. autora – podobně jako Area 51 ). První typ označovaný jako HAUNEBU I. i ostatní vylepšené řady měli být poháněny motorem, který měl údajně rušit zemskou gravitaci. Motor měl fungovat na principu jakéhosi konvertoru Van de Graafova generátoru a Marconiho dynamického víru. Kulové nádrže plné rtuti měli generovat silně rotující elektromagnetické pole, které mělo rušit gravitaci. Předpokládám, že někteří z Vás, mající širší znalosti fyziky, teď kroutíte hlavou. Přiznám se, že vědec nejsem a tak jen "prodávám, jak jsem nakoupil". K předpokládané rychlosti se samozřejmě nehodil současný profil letadla, vzhledem k tomu, jaké síly měli na těleso působit ve vysoké rychlosti a proto se začal vyvíjet tvar, který nejlépe vyhovoval vznikajícím silám. A tím byl disk.

Němečtí inženýři museli řešit další problém. U projektu Haunebu I. až III. Byla předpokládaná rychlost 5000km/h, u varianty III. až 20 000 km/h. Jak tušíte, tím problémem byla teplota povrchu tělesa při těchto extrémních rychlostech. Objevily se informace, že tato překážka byla vyřešena údajně speciálním plynem, který po povrchu "talíře" proudil ze zvláštních trysek a ochlazoval disk při signalizaci nadměrných teplot, ohrožujících soudržnost tělesa. Při použití prý plyn světélkoval.

Výzkum pokračoval až do dubna 1945. Poté se stopa ztrácí. Prosakují zvěsti, že informace o projektu padly do rukou stejným dílem vítězným mocnostem, tedy USA a SSSR. Kolem roku 1955 byla kanadská letecká firma AVRO pověřena údajně armádou USA pro pokračování části projektu létajících disků. Ty byly označovány jako Vril. Souběžně se armáda USA věnovala podobnému projektu V-STOL, tedy vyvíjení letounů, schopných přejít z horizontálního do vertikálního letu včetně staru a přistání. Některé konfigurace AVRO byly spíše v teoretické fázi. USA byly úspěšnější. Podařilo se jim vyrobit a otestovat několik modifikací letounů typu V-STOL. Mluvím o letounech nikoli discích. Američané se sice prezentovali na veřejnosti s "létajícím talířem", ale ten se vznášel max. do 2 m nad zemí a byl velmi nestabilní. Rozhodně se nedá hovořit o tom, že by měl cokoli společného s Haunebu. Ani velikostí, a už vůbec ne s parametry u Haunebu.

U Haunebu se udává průměr disku od 25 do 120 metrů. Až do modifikace Haunebu II. se objevují sporadické zprávy o jeho pozorování nebo sledování. Nikdy nebylo potvrzeno, že program existoval, ovšem nikdy to nebylo ani vyvráceno. Výčet ukazuje typ, počet vyrobených kusů a rok výroby. Všechny typy měly obsahovat pohon na principu antigravitace, nazývaný Thule Triebwerk EMG motory.

Ještě vysvětlení, proč se v poválečných i původních projektech objevuje V (Vril a V-stol). Jde o fyzikální veličinu V, určující právě pohyb disku, chcete-li talíře.

Skutečná technologie nebo kamufláž?

Myslím si, že se po ukončení války, vítězné mocnosti jistě podivovaly, jak byly nacisté úspěšní v mnoha odvětvích, která by se spíše hodila na konec dvacátého století. V mnoha ohledech byla Třetí říše před spojenci. A je to logické. Spojence stála válka a výpomoc ostatním zemím mnoho prostředků a nebyl čas na bádání. Operace Paperclip, což bylo úsilí USA, získat vědce těchto technologií na svou stranu, probíhala v utajení až do roku 1973. Je jasné, že podobnou iniciativu vyvíjela i ruská strana. První fotografie UFO nápadně připomínají stroj Haunebu II. Zejména ta nejslavnější, kterou pořídil v únoru 1954 u Darbishire v Lake District v Anglii. Zajímavé je, že se v padesátých a šedesátých letech začala množit pozorování UFO a nad Švédskem se objevovali tzv. "lodě duchů". Také se hovořilo o výskytu disků nad Antarktidou a také piloti, kteří hlídkovali nad skandinávským pobřežím, vyprávěli o "leteckých základnách létajících talířů", které byly maskovány jako ledovce. O bližším popisu pohonu jsem se toho z dostupných zdrojů mnoho nedozvěděl. Přemýšlím, kolik by asi hnací jednotka zabrala místa v lodi s přihlédnutím na zbraně a ostatní systémy, chladící zařízení a kabiny pro posádku a jaký by měl dopad na zdraví či život posádky popisovaný pohon. Jisté je to, že pokud nacisté skutečně přišli na kloub podobné technologii, pak by mohli být létající talíře, které občas pozorujeme, výtvorem lidských rukou a patří dnes mezi nejvíce utajované objekty na světě. To sice poněkud zkaluje naděje lidí, kteří věří v návštěvy cizích bytostí v talířích, ale já bych byl v této otázce poněkud rezervovanější. Svědci, kteří žili v období války v blízkosti základen raket V1 a V2 mohou potvrdit zkoušky i ostré lety těchto raket, stejně tak podivný velký výbuch na pobřeží Baltického moře, který lze hodnotit jako první zkoušku jaderné zbraně. Co se týče Haunebu již takový rozsah svědectví není, což je vzhledem k údajným rozměrům typů Haunebu I. a II. podivné. Zejména pak na sklonku války, kdy lidé vyhlíželi neustálé nálety spojeneckých bombardérů. Zcela hypoteticky - Není možné, že se němci snažili napodobit technologii, se kterou se setkali piloti Luftwafe při svých letech? Osobně balancuji někde mezi, a čím déle o tom přemýšlím, tím více nerozhodnosti a rozporů nacházím...